Category Archives: BBC

The invincible BBC

A television producer at the British state broadcaster once outlined for Dalrymple’s benefit the phases of liberal denial.

The producer’s colleagues regarded him as a maverick, a tilter at windmills, almost a madman. And what was his madness? He wanted the BBC to make unvarnished documentaries about life in the lower third of society: about the mass (and increasing)

  • illiteracy
  • illegitimacy and single parenthood
  • hooliganism
  • violence
  • lawlessness
  • drug-taking
  • welfare dependency
  • hopelessness

so that the rest of the population might begin to take stock of what was happening on their doorstep. He wanted to concentrate on the devastating effects of the fragmentation—no, the atomisation—of the family that liberal legislation, social engineering, and cultural attitudes since the late 1950s have so powerfully promoted.

The producer’s BBC superiors greeted his proposals, Dalrymple explains, with condescension.

  • First, they denied the facts. When he produced irrefutable evidence of their existence, they accused him of moral panic.
  • When he proved that the phenomena to which the facts pointed were both serious and spreading rapidly up the social scale, they said that there was nothing that could be done about them, because they were an inevitable part of modern existence.
  • When he said that they were the result of deliberate policy, they asked him whether he wanted to return to the bad old days when spouses who hated each other were forced to live together.
  • When he said that what had been done could be undone, at least in part, they produced their ace of trumps: the subject was not interesting, so there was no point in making programmes about it.

Thus the British public, says Dalrymple,

would be left to sleepwalk its way undisturbed through the social disaster from which a fragile economic prosperity will certainly not protect it.

Ztraceni v ghettu

Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, ze nezodpovídá za svůj život a ze je naprosto bez šancí.

Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější (děti a ženy) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy.

Ohromná mašinerie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky, tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje.

Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.

Ukázky z knihy:

Jako vězeňský lékař trávím sice velkou většinu svého profesionálního života na dně společnosti, ovšem díky svému psaní mám přístup i do společnosti literární. To, jak tato společnost samolibě přehlíží sociální katastrofu, k níž došlo v nejnižších vrstvách, mě děsí neméně než katastrofa sama. Ještě nikdy se tak strašlivá lhostejnost neskrývala za soucitem, ještě nikdy neexistovala taková záměrná slepota. Je to, jako kdyby se pragmatičtí Angličané změnili v národ náměsíčníků.

Je chybou domnívat se, že všichni lidé, nebo přinejmenším všichni Angličané, chtějí být svobodní. Naopak, pokud svoboda znamená zároveň zodpovědnost, pak ji mnozí lidé nechtějí – ani co by se za nehet vešlo. Ochotně by vyměnili svou svobodu za skromný (byť iluzorní) pocit bezpečí. Dokonce i ti, kteří o sobě tvrdí, že si svobody nesmírně váží, nemají zrovna nej větší radost, aby uznali následky svého jednání. Cílem milionů lidí je dělat si, co se jim zachce, a nechat za své činy pykat jiné.

George Orwell napsal, že základní povinností novodobého intelektuála by měla být obhajoba samozřejmostí a neustálý boj proti „malým smrdutým ideologiím…, které zápasí o naši duši”. Orwell tím mínil totalitní ideologie, které oslňovaly inteligenci jeho doby a bránily jí vidět zřejmé a evidentní pravdy o společnosti. Jeho napomenutí platí i dnes, přestože fašismu a komunismu už dávno odzvonilo. Zánik totality totiž zdaleka nevedl k upřímnému a čestnému hodnocení reality, ale pouze rozmnožil ideologické brýle, jimiž lidé pohlížejí na svět. Jestliže platí, že lidstvo, jak to vyjádřil T. S. Eliot, nesnese příliš mnoho pravdy, očividně dokáže snášet jakékoli množství nepravd.

Cenzura, jíž intelektuálové zakrývají pravdu, a to i před sebou, stojí proto za prozkoumání a musíme se ptát, proč tak vlastně činí.

  • Nejprve je tu fenomén vědomého popírání reality.
  • Za druhé, žongluje se s tendenční ahistorickou analogií neboli jakýmkoli precedentem.
  • Za třetí, jakmile jsou fakta pod tíhou nevyvratitelných důkazů konečně přijata, je popřen nebo překroucen jejich morální význam.

Jeden producent televize BBC mi nedávno nastínil, jak takové liberální zapírání může probíhat.
Jeho kolegové, sdělil mi, ho považují za nekonformního, za rytíře bojujícího s větrnými mlýny a možná téměř za blázna. A jak že se projevuje to jeho bláznovství? Chtěl, aby BBC natočila nepřikrášlené dokumenty o životě ve spodní třetině společnosti, o masové (a vzrůstající) negramotnosti, o masovém (a narůstajícím) nemanželském původu dětí, o rodinách s jediným rodičem, o masovém (a narůstajícím) chuligánství, násilí, bezpráví, narkomanii, závislosti na sociálních dávkách a beznaději.

Chtěl, aby si lidé uvědomili, co se u nich za rohem vlastně odehrává. Doufal, že upozorní na devastující účinky fragmentace, lépe řečeno, atomizace rodiny, již liberální legislativa, sociální inženýrství a neblahé změny v kulturním vnímání od konce 50. let 20. století tak silně podporují.
Jeho nadřízení v BBC přivítali jeho návrhy blahosklonně.

Nejprve ovšem popřeli fakta. Když přišel s nevyvratitelnými důkazy o existenci zmíněných jevů, obvinili ho z amorálního šíření paniky.
Když dokázal, že jevy, na něž fakta poukazují, jsou vážné a že se rychle šíří celou společností, sdělili mu, že se s tím nedá nic dělat, protože jde o nevyhnutelnou součást moderního života. Když namítl, že jsou výsledkem záměrné politiky, chtěli vědět, jestli touží po návratu starých špatných časů, kdy rozhádaní manželé byli nuceni žít spolu.

A když na to odvětil, že co se napáchalo, lze rovněž alespoň zčásti opravit, vytasili nakonec svůj trumf.
Na tak nezajímavé téma nemá smysl něco natáčet.
Britskou veřejnost přece nebude nikdo rušit při její neoblomné náměsíčné chůzi ke společenské katastrofě, před níž ji její křehká ekonomická prosperita zcela jistě neuchrání.

Islamism in Britain is not the product of Islam alone

Dalrymple notes that some British Muslims succeed in life, a fact which is interpreted backwards:

not that Muslims can succeed, but that generally they cannot, because British society is inimical to Muslims.

In coming to this conclusion, Dalrymple points out, young Muslims

would only be adopting the logic that has driven Western social policy for so long: that any difference in economic and social outcome between groups is the result of social injustice and adverse discrimination. The premises of multiculturalism do not even permit asking whether reasons internal to the groups might account for differences in outcomes.

This sociological view is peddled consistently by the poll-tax-funded British state broadcaster, which states, for example, that Muslims ‘continue to face discrimination’. Thus,

  • if more Muslims than any other group possess no educational qualifications, even though the hurdles for winning such qualifications have constantly fallen, it can only be because of discrimination—though a quarter of all medical students in Britain are of Indian subcontinental descent. It can have nothing to do with the widespread—and illegal—practice of refusing to allow girls to continue at school, which the Press scarcely mentions, and which the educational authorities rarely if ever investigate
  • if youth unemployment among Muslims is two-and-a half-times the rate among whites, it can be only because of discrimination—though youth unemployment among Hindus is  lower than among whites (and this even though many young Hindus complain of being mistaken for Muslims)

Dalrymple comments:

A constant and almost unchallenged emphasis on ‘social justice’, the negation of which is ‘discrimination’, can breed only festering embitterment. Where the definition of justice is entitlement by virtue of group existence rather than reward for individual effort, a radical overhaul of society will appear necessary to achieve such justice.

Islamism in Britain, Dalrymple emphasises, is

the product of the meeting of Islam with an entrenched native mode of thinking about social problems.

Prolefeed from the British state broadcaster

screen-shot-2017-03-04-at-23-06-35Publicly funded frivolity

Dalrymple notes that the BBC is

dedicated to reducing the IQ of the population and reducing its attention span. Its content is a distasteful mix of sport, the sexual antics of politicians, and gossip about celebrities who have achieved nothing.

Why employers give British job applicants a wide berth

No sensible business in a service industry, writes Dalrymple,

would choose a young Briton if he could have a young Pole; the young Pole is not only likely to have a good work ethic and refined manners, he is likely to be able to add up and — most humiliating of all — to speak better English than the Briton.

screen-shot-2016-10-10-at-22-19-48

Foreign workers are better than British workers, Dalrymple points out — something everyone outside the BBC knows and understands

BBC Radio 1 should be abolished

Screen Shot 2016-08-19 at 10.01.54The existence, says Dalrymple, of the British state broadcaster’s wireless station ‘Radio 1’, which excretes popular music of the worst kind,

is an example of the pervasive corporatist corruption of the British State.

Dalrymple writes:

Nobody who scans through the stations on his car radio can possibly be under the misapprehension that a taste for pop music is not adequately catered for by commercial broadcasters. There is no excuse for a State-promoted and publicly-funded pop music station.

Subsidy of what requires no subsidy

BBC Radio 1 is a means by which

public money is transferred, by royalties and other payments, into the pockets of people who are already rich, in the same way that development aid is the means by which poor people in rich countries give money to rich people in poor countries.

The only justification for a public service broadcaster

is that it broadcasts programmes that would not otherwise be produced, and that are of high artistic or intellectual worth.

But

our cultural and political élites have lost confidence in their judgment as to what is of intrinsic intellectual and artistic value. The measure of the BBC’s success is therefore the size of its audiences. The BBC becomes demotic.

The State and parastatal organisations, Dalrymple observes,

have an inherent and unstoppable tendency to swell grotesquely, especially in our corporatist society which increasingly resembles India during the Licence Raj, in which the public service did not serve and private enterprise was not enterprising.

The crude and corrupt British state broadcaster

Screen Shot 2016-04-24 at 17.15.49For the right to receive television broadcasts in their homes, British households must pay a poll tax equivalent to about $210, which subsidises the British Broadcasting Corporation. 

This broadcasting system, writes Dalrymple, exemplifies two of the guiding principles of contemporary British public life:

  • the active promotion of adolescent vulgarity and sniggering crudity
  • the shameless looting of the public purse

Needless to say, the BBC

is losing viewers and listeners all the time; a growing proportion of the population never tunes in to any of its programmes.

The BBC certainly cannot claim any longer

that it produces, as it once did, the kind of intelligent programmes that commercial broadcasters shun.

Dalrymple points to vast payments made to the BBC’s fifth-rate ‘comedians’. These payments, he notes,

represent a gift from state functionaries (who themselves have also looted the public purse unmercifully)

on condition that the ‘comedians’

keep contributing to the ideologically-driven vulgarisation of the culture.

There has been a return, says Dalrymple,

to the 18th-century days of state patronage, with this difference: that the men who exercised it back then were men of taste and discrimination. They knew a Dr Johnson when they saw one.

The extreme unattractiveness of British popular culture

Dalrymple points out that the deep insufficiency of British popular culture, which is utterly without value yet which is insidiously championed by the corrupt, poll-tax-funded state broadcaster, is one factor (beside many others) driving certain young people into radical murderous Islamism.

This is what they look like, the type of 'comedians' so lavishly funded by the British taxpayer

Smug, puerile, smart-alec, repulsive: the ‘comedians’ lavishly funded — through a poll tax — by the British taxpayer

Ukip must be declared beyond the pale, unclean, like a mediaeval leper

The British state broadcaster is determined to place issues raised by the populists beyond the range of permissible political discussion. You can have any opinion you like, so long as it is ours.

The British state broadcaster is determined to place issues raised by the populists beyond the range of permissible political discussion. You can have any opinion you like, so long as it is ours.

 

Loathsome poll-tax-funded purveyor of pap

The idiot's lantern

Moral idiot’s lantern

The corrupt British state broadcaster

The contempt of the upper echelons of the BBC for the intelligence of the British public could not be better illustrated than by its website, writes Dalrymple.

His experience of those working at the lower levels of the organisation

is of intelligent, dedicated and often talented people frustrated in their wish to do a good job by the mandate from the top to produce prolefeed, a pabulum of sport, gossip, celebrity and trivial sensation.

Compared to the BBC’s website, the Daily Mail‘s is

like a work of the deepest and most serious scholarship.